↗

Fosilní paliva by podle současných odhadů při dnešní spotřebě mohla dojít již v tomto století. Pokud nezačneme budovat infrastrukturu 100% založenou na obnovitelných zdrojích, můžeme dojít do bodu, kdy se energie tak prodraží, že již nebude možné energetickou revoluci čímkoli pohánět. Foto Odd Andersen, AFP

V průběhu silvestrovské noci zaslala Evropská komise členským státům návrh tzv. taxonomie udržitelných financí. Přestože by budoucnost energetiky měla být založena na obnovitelných zdrojích, v návrhu můžeme najít i zahrnutí tzv. „přechodových zdrojů“, plynu a jádra. Ze všech stran české politiky nyní zaznívají pozitivní reakce, které vyzdvihují nutnost přechodu na plyn. Má však jeho zahrnutí skutečně své opodstatnění, nebo jde jen o politický kompromis?

Jak fosilní energetické společnosti, tak vlády již dlouhou dobu vyzdvihují zemní plyn coby „palivo budoucnosti“. Most, který nám zajistí stabilitu při přechodu na obnovitelné zdroje. Je však plyn skutečně tím esem v rukávu, který nám pomůže odstavit uhelné elektrárny a odvrátit klimatickou krizi?

Ne tak docela. Zemní plyn při spalování skutečně vypouští o polovinu méně oxidu uhličitého než uhlí. V roce 2020 se však stal hlavním zdrojem emisí CO2 v evropském energetickém sektoru, a předehnal tak hnědé uhlí.

Oxid uhličitý však není tím, co by nás mělo trápit na prvním místě. Hlavní složkou zemního plynu je totiž metan, který je ve dvacetiletém srovnání osmdesát šestkrát efektivnější při oteplování planety než oxid uhličitý. Ve stoletém horizontu pak asi „jen“ šestadvacetkrát. A o tom se již tak moc nemluví.

I když emise oxidu uhličitého jsou poměrně solidně zmapovány, úniky metanu představují „neviditelnou hrozbu“. Metan totiž uniká prakticky ze všech částí plynové infrastruktury. Clean Air Task Force minulý rok zaregistrovali úniky metanu u 180 z 250 plynárenských zařízení v Evropě.

Konference COP26 přinesla tzv. Global Methane Pledge. Dohodu, ve které se přes 100 států zavázalo ke snížení emisí metanu o 30 % do roku 2030. V návaznosti na to přišla Evropská komise s již dlouho očekávanou metanovou legislativou. Ta měla problémy s úniky metanu řešit.

Největší zdroj úniků metanu se však nenachází v EU, ale mimo její hranice. Evropská unie je s 90 % importu největším světovým dovozcem plynu. Ve své legislativě však přesto nezahrnuje cla na dovoz, při němž vzniká nejvíce emisí. Efektivní řešení napříč celým dodavatelským řetězcem tak selhává.

Přitom již při únicích metanu přesahujících 2,7 % jsou klimatické dopady spojené s emisemi z plynové infrastruktury srovnatelné s emisemi vznikajícími při spalování uhlí. Podle Evropské hospodářské komise OSN ale dnes uniká kolem 3 %. Zkombinujme nevyřešené úniky metanu s jeho sice krátkodobě, ale mnohonásobně vyšší efektivitou při zadržování tepla v atmosféře a máme dokonalý recept na katastrofu.

Klima stranou, co geopolitika?

Dokáže nám plyn zajistit energetickou bezpečnost? Energie je páteří našeho hospodářství a v případě jejího nedostatku prochází celá společnost jakousi masivní paralýzou. Obnovitelné toky energie mají tu výhodu, že se nacházejí všude. V případě robustní infrastruktury založené na obnovitelných zdrojích je energetická soběstačnost prostou realitou. V případě energetiky závislé na dovozu surovin, tomu tak již není. A přesně to právě pociťujeme na rostoucích účtech za elektřinu a plyn.

Největším dovozcem do EU je Ruská federace. Nastupující česká vláda ve svém programovém prohlášení uvedla, že jednou z jejích priorit je zajištění podílu na LNG terminálu v sousední zemi. To z důvodu diverzifikace dodávek plynu. Většina LNG (zkapalněný zemní plyn) by pak pocházela ze Spojených států, kde se při těžbě využívá metoda frakování.

Mnoho evropských zemí tuto praxi doma zakázalo, ale frakovaný americký LNG by jednoho dne mohl nahradit Putinův plyn. Frakování však devastuje okolní krajinu mnohem více, než je tomu u konvenčních způsobů těžby. To, že se jedná o plyn, který musí být nejdříve zkapalněn a poté znovu uveden do plynné formy, navíc znamená vyšší energetickou náročnost. Což přináší opět vyšší emise.

Příslib zelených plynů

EU počítá s tím, že novou a stávající plynovou infrastrukturu můžeme přestavět pro „nízkouhlíkové“ plyny, jako je vodík a bioplyn. Alespoň to bylo podstatou nedávného návrhu Evropské komise na dekarbonizaci trhů s plynem. Podmínka být tzv. future-proof, neboli kompatibilita plynové infrastruktury s postupným přimícháváním nízkoemisních plynů, zejména pak vodíku, je obsažena i v návrhu taxonomie.

Mohou nám tedy pomoci dosáhnout uhlíkové neutrality dekarbonizované plyny? Ano i ne. Přestože vodík bude hrát v budoucnosti významnou roli, neměli bychom ho považovat za svatý grál. Svoje místo má hlavně v sektorech, které je těžké elektrifikovat, jako je výroba oceli, či cementu. Pokud však bude využíván bez rozmyslu, může se podle analýzy organizace Bellona stát paradoxně spíše energetickým spotřebitelem.

Pokud totiž bude vodík využíván například v paroplynových elektrárnách, jak stojí v návrhu Evropské komise, mohou tyto elektrárny v konečném součtu spotřebovat téměř trojnásobek toho, co vyrobí. Bude se tak dít z důvodu energetických ztrát při konverzi. K těm dochází při elektrolýze, skladování vodíku a jeho následném využití jako paliva. Porovnejme to s přímým využitím elektřiny, kdy se ztráty pohybují v jednotkách procent.

A jaká je dnešní realita? Naprostá většina vodíku vyrobeného v EU pochází z fosilních paliv a podle studie prof. Roberta Howarda z Cornellovy univerzity může využívání modrého vodíku neboli vodíku vyrobeného ze zemního plynu za využití technologie na zachytávání uhlíku, vést k ještě vyšším emisím, než je tomu v případě přímého využívání zemního plynu. A bioplyn? Ten vzhledem k současným cenám a produkční kapacitě zůstane pouze okrajovou záležitostí.

Budoucnost. Zelená nebo černá?

Podle Mezinárodní energetické agentury (IEA) je dnes tou nejlevnější alternativou k fosilním palivům energie ze slunce, která bude v roce 2050 mít potenciál napájet celý svět. Pouze montovat solární panely samozřejmě nestačí. Je nutné snižovat spotřebu, dávat důraz na energetickou efektivitu, diverzifikovat paletu obnovitelných zdrojů, modernizovat rozvodovou síť, využívat datové technologie, nastavit takové tržní mechanismy, které zajistí větší elasticitu spotřeby a v neposlední řadě investovat do co nejekologičtějších řešení pro ukládání energie.

Tak jako využívání „solárního kapitálu“ neboli fosilních paliv, přineslo průmyslovou revoluci, změny podobného významu s sebou přinese i odklon od jejich využívání.

Fosilní paliva by podle současných odhadů při dnešní spotřebě mohla dojít již v tomto století. Pokud nezačneme budovat infrastrukturu 100% založenou na obnovitelných zdrojích, můžeme dojít do bodu, kdy se energie tak prodraží, že již nebude možné energetickou revoluci čímkoli pohánět. Nejde totiž jen o fyzickou přítomnost ropy, uhlí a plynu, ale také o to, kolik energie musíme investovat do jejich vytěžení a následného uvedení do provozu (tzv. Energy Returned on Energy Invested, EROI).

Pro globální společnost závislou na masivní spotřebě energie by to mohlo znamenat jednoduše konec.

Máme tedy stále čas investovat do „přechodových řešení“? Nemáme. Zahrnutí plynu do taxonomie není vědecky podložené a značí spíše politický kompromis a strach občanů vyspělých zemí o zachování dočasného komfortu na úkor těch, kteří jsou klimatickou krizí postiženi nejvíce. Vyhovuje jen těm, kteří ze současného modelu energetiky profitují.

Místo snahy jednat a rovnou investovat do energetiky budoucnosti odráží rozhodnutí EU nátlak zájmových skupin, kterým jde o to vytěžit, co jde, a problém delegovat na další generaci.