Zemanova cesta na vrchol a sestup z něj: 1998-2003
Oto NovotnýPo uzavření opoziční smlouvy s ODS, kterou vznikla jednobarevná vláda ČSSD, už s Milošem Zemanem nelze spojovat nic pozitivního. Naplno se projevil hlavní smysl jeho angažmá v politice: držet se každou cenu moci.
Klausově vládě, která vzešla z voleb v roce 1996, nebylo souzeno dovládnout v řádném volebním období, navzdory problematicky velkorysé toleranci ze strany ČSSD, vyměněné za post předsedy Poslanecké sněmovny pro Miloše Zemana. Už rok po získání důvěry Klausova vláda padla.
Přispěla k tomu ekonomická krize („balíčková krize“), problémy s financováním ODS („sarajevský atentát“) a nakonec odchod obou menších partnerů — KDU-ČSL a ODA — z koalice. Na rok 1998 byly vyhlášeny předčasné volby a České republice přechodně vládla prozatímní vláda Josefa Tošovského. Byly to hlavně tyto okolnosti, které vedly k zásadnímu oslabení vládní ODS a zvýšení šance ČSSD mimořádné volby vyhrát.
Jak budou Zemana jako politika, který se výrazně zapsal do dějin polistopadového vývoje v naší zemi, s odstupem času historikové hodnotit? Bude jeho obraz lepší či horší než ten, který vytvářeli jeho současníci? Oto Novotný, který byl po čtvrt století hlavním analytikem České strany sociálně demokratické, podává obraz Zemana poznamenaný vlastní osobní zkušeností s ním – především v prostředí druhdy dominantní levicové strany a událostmi kolem ní.
Rozsáhlý portrét analyzující různé aspekty Zemanovy osobnosti zveřejňujeme v DR na pokračování k prvnímu výročí konce Miloše Zemana ve funkci.
Dosud vydané díly seriálu analýz:
Přispěl k tomu i „rudolfínský projev“ prezidenta Havla v prosinci 1997, ve kterém se jednoznačně od ODS distancoval a kdy se v médiích na adresu ČSSD opakovaně příznivě vyjádřil. Označil jí za způsobilou být legitimní levicovou alternativou polistopadové politiky, jako je tomu již dlouhodobě ve standardních západních demokraciích.
Václav Havel se tak rázně postavil proti základnímu narativu Klausovy pravicové propagandy, že sociálnědemokratická levice je potenciálně komunistická a představuje pro polistopadový demokratický vývoj vážné riziko. Havel uvedené klišé klausovské pravice veřejně odmítl. A informovaná veřejnost věděla, že prezident Havel si — navzdory názorovým sporům se Zemanem — ve volbách 1996 přeje vítězství ČSSD.
Temný projekt s dlouhým stínem: opoziční smlouva 1998-2002
Vysokou pravděpodobnost svého vítězství v mimořádných volbách ČSSD naplnila a poprvé v polistopadové historii dostala šanci sestavit vládu a naplno realizovat svůj program. Vládu mohla sestavit většinovou s KDU-ČSL a Unií svobody, kterou založili odpadlíci z ODS. To se však, jak víme, nestalo, neboť předseda Unie svobody Jan Ruml odmítal do této vlády vstoupit. A KDU-ČSL jasně řekla, že v takovém případě do ní nevstoupí ani ona.
Unie svobody by se asi nechala ke vstupu do koalice nakonec přesvědčit, ale Zeman ji nebyl ochoten nijak zvláště přemlouvat. Dával veřejně najevo, že se souhlasu Unie vstoupit do vlády spíše obává. Hlavní příčinou neuzavření koalice ČSSD a Unie svobody byla tedy vzájemná animozita jejich předsedů zakotvená v minulosti, nad kterou se oba nedokázali povznést.
Větší vinu na tom ovšem nesl Miloš Zeman, který v předchozím volebním období s jemu vlastní trapnou okázalostí a sklonem k spikleneckým teoriím přinesl Havlovi kufřík s dokumenty, které měly údajně svědčit o snaze Jana Rumla změnit Českou republiku v policejní stát. Ihned se ale ukázalo, že kufřík obsahoval naprosto bezcenné materiály.
Byla to tedy především snaha Zemana na základě zcela falešných obvinění diskreditovat Rumla (disidenta!) jako svého politického konkurenta. Ten si to dobře pamatoval a při Zemanově chladné nabídce vstoupit s ním do vlády se zasekl.
Rozhodujícím faktorem, proč většinovou koaliční vládu ČSSD s lidovci a unionisty neuzavřela, byla nabídka ODS umožnit sestavení menšinové jednobarevné vlády ČSSD se závazkem, že nevyvolá hlasování o nedůvěře této vládě. Ve skutečnosti se tak pokračovalo v opozičně-smluvním formátu z roku 1996, jenom v obráceném gardu. Tentokrát mohla s opozičně smluvní podporou vládnout Zemanova ČSSD. A jak jinak, Václav Klaus se stal předsedou sněmovny.
Samozřejmě můžeme opět položit otázku, proč dával Zeman přednost dohodě s Klausem před domluvou s Rumlem. Myslím, že to nebylo jen kvůli vzájemným antipatiím, ty vládly stejně tak mezi ním a Klausem.
ODS a ČSSD navíc předtím vedly proti sobě velmi ostrou volební kampaň, ve které se zaklínaly naprostou nesouměřitelností svých programů. Padaly opakovaně silné závazky, že v případě vítězství jedné z nich ji ta druhá v opozici nebude v ničem tolerovat.
Uzavření opoziční smlouvy bylo tedy pro veřejnost překvapením, včetně řadových i mnohých vrcholových členů obou stran. To naznačovalo, že bylo dojednáno jejich předsedy předem a rozhodující roli v tom sehrály jejich osobní politické ambice.
Zdá se, že jim vyhovovala představa dlouhodobě udržovaného bipolárního stranického systému: s ODS napravo a ČSSD nalevo, v němž obě strany obsadí všechny mocenské struktury ve státě odshora dolů a bez ohledu na to, která strana zvítězí ve volbách, systém zůstane pod kontrolou obou. Klausovi a Zemanovi to pak dávalo dlouhodobou perspektivu střídat se v čele vlády a v čele poslanecké sněmovny, a dokonce třebas — proč ne? — i ve funkci prezidenta.
Nejednalo se o obdobu většinového systému
Někdy se opozičně-smluvní pakt jeho zastánci legitimizuje jako normální a analogický bipolárním většinovým stranickým systémům v některých — zvláště anglosaských — zemích. To je ale velká mystifikace.
Například ve Velké Británii existuje již dvě stě let většinový bipolární systém, ale nikdy za podmínky, že by se opoziční strana vzdala v průběhu volebního období práva vyvolat nedůvěru vládě s cílem ji nahradit. A i když dlouhodobé střídání dvou stejných stran vede k jejich průniku do hlavních mocenských a společenských struktur, jak to vidíme například v Rakousku, volební systém zůstává dostatečně otevřený, aby dával šance jiným stranám konkurovat a úplnému zglajchšaltování demokratické společnosti bránil.
Tak tomu ale nemělo být v případě českého experimentu s opoziční smlouvou. Ta navenek slibovala stabilitu politického prostředí, ale jejím pravým smyslem bylo, jak jsme to už uvedli v souvislosti s její předchůdkyní o dva roky dříve, otevřít prostor pro ovládání vrcholové politiky mocnými podnikatelskými a právními lobbisty stojícími za oběma největšími stranami.
Nově uzavřená opoziční smlouva tak měla zcela vyprázdnit smysl demokratické politiky, která právě má ve veřejném zájmu kontrolovat silné ekonomické hráče, a nikoli naopak. Jenomže opoziční smlouva právě měla garantovat vznik podmínek, v nichž silní ekonomičtí hráči v soukromém zájmu budou kontrolovat politiky.
Bohužel takto nastavené parametry vládnutí, které si vládní ČSSD nechala v euforii z volebního vítězství Zemanem a ekonomickými lobbisty, kteří jej ovládali (Miroslav Šlouf a spol.) vnutit, podstatně omezily prostor začít důsledně naplňovat vlastní volební program; a usilovat o společenské změny v duchu jejích základních hodnot. ČSSD se tak stala klientskou stranou vládního establishmentu zrazující zájmy těch, kteří ji s důvěrou ve volbách v roce 1996 a 1998 daly své hlasy.
Nezbývá než opakovat: kořeny jejího pozdějšího úpadku sahají do této doby.
Opozičně smluvní vláda prosadila jen minimum programu ČSSD
Za jejího opozičně-smluvního vládnutí v letech 1998—2002 se jí podařilo v české společnosti prosadit skutečně jen velmi málo ze sociálnědemokratického programu. Šlo především o upevňování sociálních pilířů státu v oblasti zdravotnictví a důchodového systému a posílení principu subsidiarity zřízením — v mnoha ohledech problematických — krajů.
I když opoziční smlouva měla vymezit sféry vlivu lobbistických skupin kolem obou stran, o tyto sféry vlivu se vedl permanentní boj. Zemanově vládě se takto například podařilo „zlikvidovat“ IPB jako hlavní hospodářsko-lobbistické zázemí ODS.
Často oceňovaná privatizace bank sice vedla k posílení stability finančního sektoru, ale nebylo na ní nic sociálnědemokratického; podporovala ji i pravice, snad jen s výhradou, že podle ní více bank mělo zůstat v českých privátních rukou.
To stejné lze říci o profesionalizaci armády. O vstupu do NATO se rozhodlo již za Klausovy vlády a když se o něm rozhodovalo v ČSSD, Zeman se zbaběle držel vzadu. Nechtěl riskovat popularitu mezi těmi voliči ČSSD, kteří měli se vstupem do NATO problém. To, že vládní ČSSD nakonec se vstupem souhlasila, nebylo rozhodně zásluhou jejího předsedy.
Takovýto zbabělý postoj byl pro Zemana, premiéra a předsedu ČSSD, charakteristický i v jiných případech. V roce 1997 čeřila český politický diskurz otázka uzavření Česko-německé deklarace o vzájemných vztazích a jejich budoucím rozvoji.
Proti jejímu uzavření se tehdy postavili komunisté, republikáni a různé nacionalistické proudy ovládané anti-německými resentimenty. Opoziční ČSSD s uzavřením smlouvy souhlasila, ale až po složité vnitrostranické diskusi, protože i v jejích řadách zaznívaly nesouhlasné hlasy.
A světe, div se. Zemana nebylo v této diskusi příliš slyšet a informace z vedení strany svědčily o tom, že se údajně zdráhá s uzavřením deklarace vyslovit souhlas. Zeman se zjevně strachoval, aby nepřišel o sympatie svých „zdivočelých sociálních demokratů“ mezi republikány, kteří patřili k nejzuřivějším odpůrcům deklarace a k nimž Zeman stále vysílal vstřícné signály, že pro ně dveře Lidového domu vždy zůstávají otevřené.
V této souvislosti nostalgicky vzpomeňme na sršatého Zemana z raných devadesátých let, kdy provokoval nacionalisty svojí kritikou poválečného divokého odsunu Němců, uplatnění kolektivní viny a Benešových dekretů.
Za zmínku stojí Zemanem velkohubě vyhlášená a italskou zkušeností inspirovaná akce Čisté ruce (Mani pulite), která měla iniciovat rozsáhlé vyšetřování korupčních afér, za které měly padnout vysoké tresty. Ve skutečnosti šlo o další typickou „zemanovštinu“ — zamaskovat stále rostoucí podezření ve veřejnosti, že se i řada členů ČSSD zaplétá do korupčních sítí spřádaných nejrůznějšími lobbistickými skupinami. Akce nemohla v podmínkách opoziční smlouvy skončit jinak než naprostým fiaskem.
„Protikorupční“ tažení Zemanovy vlády nabývalo stále tragikomičtější rysy ve světle množících se afér, o kterých se vědělo, že jsou do nich zapleteni Šloufovi kumpáni a jemu blízcí lidé z ČSSD; přičemž na některých se Zeman osobně podílel a za všechny nese politickou zodpovědnost (Bamberská aféra, aféra Český dům, aféra Štiřín, aféra Liberta, aféra D47 a tak dále). „Protikorupční“ tažení Zemanovy vlády bylo tedy jen typickou ukázkou premiérova politického pozérství a pokrytectví.
Za opoziční smlouvy vyšel najevo pravý smysl Zemanova angažmá v politice
V době opozičně-smluvního vládnutí let 1998-2002 už nebylo možné se Zemanem spojovat cokoli pozitivního, pokud jde o politické poměry v České republice, a to jak z obecně demokratické, tak sociálnědemokratické perspektivy. V této době dozrál hlavní smysl Zemanova politického angažmá: udržovat se za každou cenu na vrcholu politické moci a za tímto účelem používat nejrůznější pochybné prostředky, včetně brutálního zastrašování všech, kteří mu podle jeho mínění v naplňování této ambice stáli v cestě.
K nejostudnějším případům zastrašování patřila kauza Olovo, kterou se snažil svými mafiánskými poskoky působícími na Úřadu vlády veřejně zostudit a politicky zničit svoji kolegyni ve vedení strany Petru Buzkovou. Ta Zemana za jeho prohřešky vůči sociálnědemokratickým hodnotám a programu často kritizovala, byla populární u veřejnosti, a i ve vlastní straně se těšila velkému respektu. Zeman ji chápal jako trvalou hrozbu pro udržení své pozice v čele strany, jakkoli Buzková sama o ní nikdy neusilovala.
Riziko opozičně-smluvního vládnutí pro vnitropolitický vývoj se nakonec naplno projevilo v takzvané Televizní krizi, kdy se poslanci ČSSD a ODS pokusili dosadit do České televize vládě loajální vedení v čele s Janou Bobošíkovou. V té době de facto hrozilo, že veřejnoprávní televize ztratí svoji nezávislost a stane se hlásnou troubou opozičně-smluvní politiky. Ale masová protestní shromáždění organizovaná nezávislými občanskými organizacemi tomuto kroku naštěstí zabránila.
S ohledem na další vývoj ČSSD stojí za pozornost, že řada jejích představitelů se proti snahám politicky zglajchšaltovat veřejnoprávní televizi odvážně postavila. V jejich čele stál Vladimír Špidla, který protestující otevřeně podpořil na jejich největším shromáždění na Václavském náměstí. Od této chvíle se Špidla, ke kterému beztak Zeman dlouhodobě choval nedůvěru, stal jeho úhlavním nepřítelem, kterého se později snažil politicky zničit.
V průběhu trvání menšinové vlády ČSSD na základě opozičně smluvního formátu její preference setrvale klesaly a hrozilo, že následné volby prohraje. Tehdy se opět projevila naplno Zemanova politická zákeřnost a zbabělost.
Byl to on, kdo se z vedení strany nejvíce obával volební prohry ČSSD, a aby ze sebe za tuto prohru sejmul odpovědnost, odstoupil z funkce předsedy strany, do které podpořil právě Vladimíra Špidlu; a jak k tomu dodal — onoho stranického kolegu s „nejnižším deficitem inteligence“. Právě Špidla si měl případnou prohru ČSSD odnést.
Trik, který se Zemanovi vymkl: rošáda se Špidlou
Smysl Zemanovy podpory Špidly do funkce předsedy byl hlubší než se zbavit odpovědnosti za případně prohrané volby a nezakončit svoji politickou kariéru neúspěchem. Zeman totiž ve skutečnosti nechtěl odejít do politického důchodu, jak často říkal; naopak, chtěl v politické kariéře pokračovat a dosáhnout nejvyšší mety — stát se prezidentem země. Uvažoval vychytrale.
Zbaví-li se dosazením Špidly na předsedu strany odpovědnosti za případně prohrané volby, to znamená bude-li moci tuto zodpovědnost hodit na něj, vrátí se do čela strany a následně ji požádá, aby jej kandidovala v prezidentské volbě 2003. Pokud by naopak ČSSD vyhrála, mohl by svou žádost o kandidaturu legitimizovat tím, že volební vítězství je primárně důsledkem jeho úspěšné vlády.
Když tedy v roce 2001 Zeman předával Špidlovi vedení strany, šlo z jeho strany o promyšlenou rošádu na jeho cestě stát se prezidentem. Avšak k Zemanovu překvapení, ba zděšení, ČSSD v čele se Špidlou volby vyhrála — a ten se stal novým hrdinou.
Navíc Zeman ani nemohl úspěšně argumentovat, že vítězství je primárně důsledkem jeho úspěšné vlády. Špidla totiž prokazatelně odvrátil hrozbu volební porážky jeho strany krátce před volbami veřejným příslibem, že v žádném případě, ať už ČSSD volby s ODS vyhraje nebo prohraje, nebude v opoziční smlouvě pokračovat.
Krátce poté, co to Špidla řekl, ČSSD přeskočila v předvolebních preferencích ODS a volby, které Zeman považoval za ztracené, vyhrála. Příští vládu měla opět sestavovat ČSSD, jejím premiérem se však měl stát Špidla. Zemanův záludný taktický tah, jak se jej zbavit, vrátit se do čela strany a ucházet se o její podporu prezidentské kandidatury tímto naprosto selhal.
Špidla splnil svůj slib přestat vládnout pomocí opoziční smlouvy a sestavil koaliční vládu s KDU-ČSL a Unií svobody s křehkou stojedničkovou podporou. Zatímco akcie Špidly jako předsedy vítězné strany mezi jejími členy a ve veřejnosti rostly, Zemanova obliba se začala dramaticky propadat. A s nimi se začal rozplývat i jeho sen, že se stane s podporou nejsilnější strany prezidentem.