Položím (řečnickou) otázku. Jaká reakce na studentské protesty v USA by nemohla přispět ke zvolení D. Trumpa? To za prvé. A za druhé: Má administrativa USA při svém rozhodování zohledňovat jediné kritérium, totiž hloubku vrásek na Trumpově čele? Kdo by ocenil takhle konsternovaného prezidenta, takhle podmíněnou politiku?

Oto Novotný ve svém seriálu podrobil Miloše Zemana zevrubnému, věcnému a nesmlouvavému posouzení. Při četbě jsem autorovi textů převážně plně přitakával a rozpomínal se na svá někdejší zklamání i rozhořčení, zvláště v době, kdy Zeman svou mimořádnou kariéru završoval v prezidentské funkci a přitom spíš ještě stupňoval negativitu svého angažmá v politice. (Doufal jsem předtím, že si vezme poučení aspoň z Klausovy prezidentské blamáže).

Nepíši ovšem tento komentář proto, abych kritice Miloše Zemana přizvukoval, či ji doplňoval. Četl jsem onehdy nějaké interview s Günterem Verheugenem. Německý evropský politik se o spolupráci s M. Zemanem (podobně jako V. Špidlou) vyjadřoval pozitivně. Na závěr rozhovoru, se sám zeptal, zda jeho bývalý český partner ještě pije alkohol a jak je na tom zdravotně. Podotkl, že by Zemana chtěl při své cestě do ČR navštívit. Působilo to zdvořilé a upřímné. Podobný přístup by i u nás doma nebyl někdy na škodu.

Samozřejmě, Verheugen a Zeman měli jako sociální demokraté obdobný politický profil, jsou stejný ročník a mohli si navzájem rozumět. Pro mě má ovšem význam, že Zemanova ruská politika se až tak nelišila od přístupu samého Verheugena, Schrödera (v rozhovoru zmíněného) ani Merkelové. Verheugen, který se právem pochlubil prosazením velkého, nárazového rozšíření EU v roce 2004, vyjádřil ještě nyní distanc od politiky "ulevování", co se týče plnění přístupových kritérií, Ukrajině...

Měli bychom prostě vzít na vědomí, že Rusko mělo, déle než zdrávo (a zbytkově má jistě dodnes) své stoupence v nejvyšších evropských kruzích. Bylo a je leckdy na místě tyto spíše povzbuzovat (i chápáním jejich omylů), aby uznávali politickou realitu a potřeby současnosti, než je zatracovat. V Zemanově případě lze takto zmínit i dost silné momenty jeho dlouhého a v celku nedobrého politického působení. Způsob, jak předal předsednický štafetový kolík Špidlovi a jak ČSSD poté vyhrála volby, na to se nezapomíná. Také jeho ohrazení se proti záměru Ruska přiznat důchody jeho veteránům roku 1968 za "bratrskou pomoc" zaslouží respekt. Myslím, že i nedvojznačnost Zemanova prohlášení po nepokrytém ruském útoku na Ukrajinu měla váhu.

Při vší oprávněnosti kritiky Zemana, či Klause se nám tu vznáší jedna podstatná otázka. Jak to, že, s naší zkušeností, často i despektem k Rusku, se náš druhý a třetí prezident, osobnosti schopné a průbojné, původně ukotvené, zdálo se jasně na Západě, časem přeorientovaly, ne-li "přepólovaly". Je chyba jen v nich? V jejich egu? Nejsou v tomhle přece sami, mohli bychom se porozhlédnout třeba po Slovensku a jinde. Ano, měli bychom již pomalu být schopni soudit o politické afinitě, motivech a důvodech, o křivdách na jejich straně, i o lhostejnosti či chybách západně od bývalé "železné opony". Souhlasíte?

Velcí spisovatelé leckdy bývají všelijak citliví. U Kafky, který hledal svůj klid na psaní mj. ve Zlaté uličce, mě vždy zaráželo, že v jeho denících není ani slovo o vřavě světové války. Kdyby ovšem bylo Kafkovi souzeno žít déle, myslím, že nejpozději od padesátky by měl k Německu a Československu vztah značně proměněný.

Co se týká Varufakise a Německa, upřímně řečeno, divím se (až mám tendenci pochybovat o Řekových slovech). Myslím, nejen pro zmínky našich v tomto velmi tendenčních médií, že Německo bývá ve věci pobytu všelijakých cizinců (většinou mimo EU) dost benevolentní.

Vyjádření k článku, pod nímž probíhá tato diskuse.

Skutečnost, že Spojenci nepodnikli nějaký útok s cílem pomoci Židům za 2. světové války, lze mít za pamětihodnou chybu (důraz je na přívlastku). Takové konstatování ovšem neznamená, že snížit počet obětí krajní a nelidské politiky hitlerovského Německa bylo tehdy reálné proveditelné. (Pokusit se o to však koaliční síly jistě měly).

V době značně bližší současnosti se situace uvedeného druhu, přes tragickou zkušenost, objevovala znovu. Vzpomeňme např. masakrů v Kambodže nebo Rwandě. Opět platí, že se neudělalo dost, ale též, že včasný a efektivní zásah by býval byl mimořádně obtížný. V ČT dávali před řekněme třemi roky pozoruhodnou inscenaci o pamětihodném českém úsilí, konkrétně Karla Kovandy, aby OSN označilo vraždění ve Rwandě za genocidu. Ani toho však nebylo možné dosáhnout.

Západ překročil svůj stín v případě pozdního dějství zabíjení ve zbytku Jugoslávie, v srbském Kosovu. Nedá se říci, že za vojenskou intervenci, jež byla daleko reálnější a západní veřejností v nějaké podobě žádána, by byli její aktéři oceňováni. Možná, že právě v té době v ní dostala určitý impulz imperiální politika Ruska.

7. října 2023 zaútočila komanda organizovaná vládnoucím Hamásem z území Gazy na Izrael. Šlo o zcela nestandardní, vpravdě barbarský útok, který se podařilo do poslední chvíle utajit. Důvodem nepřipravenosti Izraele byl předpoklad, že evidentně mnohem slabší entita přece nezaútočí, protože by tak na své straně přivodila ohromnou katastrofu. Přesně to se však plně vědomě stalo.

Palestinci v ohromné většině od Hamásu neodpadli. Vraždění naopak utlumilo jejich výhrady a soudnost. Po izraelském protiútoku nedošlo nikde k přebírání moci, ani k proklamacím, distancujícím se od teroristického vpádu na území Izraele. Ani ze Západního břehu nepřišla reakce, jež byla naléhavě potřeba.

Vůdcové Hamásu, stejně jako některé islámské země zase "hrají" osudem Palestinců. Západní státy přes naléhavost souběžné ruské agrese proti Ukrajině věnují velkou pozornost této spojité krizi. USA, kde je předvolební čas, přiměly Izrael k odkladu další ofenzívy, jakož i daly najevo, že vystěhování území nepřichází v úvahu (ačkoli historie dává právě takové příklady). Humanitární pomoc Západu Palestincům je rozsáhlá, nesrovnatelná s pomocí v naléhavých případech jinde.

Myslím, že z uvedeného vyplývá, že článek autorky, již jsem vždy velmi rád četl, nereflektuje adekvátně podstatné souvislosti. Z toho, co nazýváme holocaust, pro nás všechny vyplývá jasný imperativ: Nedovolit žádnému cynickému nepříteli (cynickým nepřátelům) už jakékoli útoky na Židy a jejich stát. Jiná volba znamená nejen zapomínat na jejich oběti, ale nutně také být na straně agresorů (Palestiny či Ruska), jakož i diktatur (Hamásu či "íránských ajatolláhů").

Uvidíme. Stále se hraje o celkový pokrok v blízkovýchodních vztazích. Tato alternativa, opak původního záměru Hamásu, je atraktivní nejen pro USA, ale také pro Izrael. Oběma stranám aktuálního konfliktu ovšem utíká čas. Konec vlády Hamásu je nezpochybnitelným, vlastně minimalistickým nárokem Izraele, jež by měl přirozeně sdílet každý stát stojící na straně práva.

"napřed je nutno zabezpečit materiální potřeby společnosti"

Tohle platí jako devíza nejen v naší liberální současnosti. Velmi charakteristické, až enblematické to bylo i za socialistických pořádků. Také mi to zní dost čínsky.