Napřed k osobě G. Verheugena: ten je z mezinárodní politiky už téměř dvě desetiletí pryč, to znamená že on osobní zkušenost s M. Zemanem udělal ještě v dobách nežli se u tohoto plně projevily jeho negativní stránky a sklony. V tomto smyslu tedy Verheugenovo dobrozdání ohledně charakteru M. Zemana nemá příliš vysokou relevanci.
Co se pak té otázky týče, proč se u M. Zemana a V. Klause projevovala respektive stále projevuje nadmíru vysoké "porozumění" pro autoritativního vůdce Putina, tady je ve hře dost možná vícero aspektů a příčin.
Za prvé: skutečně zde budou klíčovou roli hrát "ega" obou českých politiků. Oni sami vládli - nakolik jim to okolnosti přece jenom relativně ukotvené české demokracie umožňovaly - natolik autoritářsky jak jen bylo možno. Tady skutečně platí, že vrána k vráně sedá. Téměř by se dalo vytyčit heslo: "Autoritáři všech zemí, spojte se!" Dokonce i sám Hitler - přes všechny ideologické protiklady - zřejmě pociťoval určitý respekt ke Stalinovi, jakožto silnému a úspěšnému diktátorovi (a naopak).
Za druhé: oba jsou vyhranění nacionalisté, respektive přesněji: šovinisté. Především Klaus byl vždy antievropsky zaměřený, což mělo důvody zčásti ideolgické ("prosocializovaná Evropa"), zčásti se jednalo o ono hypertrofované ego respektive autoritářské choutky: Klaus bytostně nesnášel když mu něco "diktoval Brusel".
Zeman - ten byl snad původně proevropský, ale nejpozději od té doby kdy EU začala od ČR požadovat solidaritu v otázce migrace, byl s touto vstřícností také konec. Oba - jak Zeman tak Klaus - jsou totiž ještě navíc nenapravitelní xenofobové.
Že se nakonec M. Zeman - na rozdíl od Klause - distancoval od Ruska, v důsledku jeho agrese vůči Ukrajině, je mu bezpochyby nutno přičíst k dobru; je ovšem otázka jestli je to skutečně důsledek vnitřního prozření, anebo jenom čistě jakési náhody ve vnitřním nastavení. Snad se zde projevila i výše zmíněná skutečnost, že Zeman přece jenom není tak fundamentalisticky antievropsky zaměřený jako Klaus. Takže v Putinově agresi naprosto správně rozpoznal útok na celou Evropu, zatímco egomanovi a šovinistovi Klausovi je osud "socialistické" Evropy naprosto lhostejný.
To by tedy byl výčet důvodů, proč se podle mého soudu M. Zeman a V. Klaus chovali v evropské politice tak, jak se chovali (a stále chovají).
Zdá se, že Oto Novotný svůj seriál o působení Miloše Zemana v řadách sociálně demokracie (a jako českého politika obecně) už ukončil; zhodnoťme tedy zpětně přínos tohoto autorského počinu.
V každém případě je autorovi nutno vyslovit uznání za velmi podrobné, přehledné a kompetentní vylíčení všech relevantních událostí kolem osoby M. Zemana; mnohé z toho běžnému občanu už dávno vypadlo z paměti, a mnohé aspekty byly známy pouze zasvěceným.
Co se samotného hodnocení aktivit, ambicí a - bezmála by se chtělo říci: pletich - M. Zemana v české politice týče, v tomto ohledu v prostředí DR bude asi sotva někdo, kdo by s názory O. Novotného na osobu M. Zemana nějak zásadně nesouhlasil. Potud je tedy vše v pořádku.
Nicméně při celkovém pohledu na působení M. Zemana v sociální demokracii se nelze ubránit určitým pochybnostem: jak je vůbec možné, že taková osoba, jejíž charakterové znaky musely být od jisté doby naprosto zjevné, se mohla na tak dlouhou dobu prakticky zmocnit vlády nad stranou sociální demokracie, respektive si v ní - i po vlastním odchodu z ní - zanechat tak početný (a aktivní) blok svých příznivců, následovníků a přičinlivých služebníčků?
Jistě, celá optika na vývoj sociální demokracie od listopadu 1989 je do jisté míry zkreslená tím, že se O. Novotný soustředil právě na osobu M. Zemana; nicméně čtenář jeho vzpomínek na tehdejší dobu měl nakonec nevyhnutelně dojem, že celá polistopadová éra sociální demokracie byla přímo prosáklá toxickým zemanovstvím, a že jenom v několika krátkých, přechodných periodách se poštěstilo že ve straně zavládla alespoň základní lidská solidnost a slušnost.
Být členem či vyznavačem sociální demokracie, musel bych si za těchto okolností klást velice naléhavou a velice znepokojivou otázku: co je vlastně natolik shnilého "ve státě dánském", že mravně natolik pochybná osoba jako M. Zeman mohla být tak dlouhou dobu natolik dominantním lídrem této strany.
Pane Horáku, toto opatření (zákaz vstupu) německých úřadů mě také nemálo překvapilo. Ovšem vzhledem k tomu že nemáme žádné objektivní informace o tom na základě jakých indicií a podezření toto rozhodnutí bylo učiněno, sotva k tomu můžeme zaujmout nějaké odpovědné stanovisko.
Nicméně - alespoň se domnívám - Varufakis by se mohl obrátit na německé soudy, aby přezkoumala oprávněnost a odůvodněnost tohoto rozhodnutí.
Obecně vzato ale soudím, že reálné pozadí celé aféry bude takové: Varufakis je ve spojení s nějakou radikální, respektive militantní palestinskou respektive propalestinskou skupinou, která byla zřejmě německým Úřadem na ochranu ústavy (velmi neskladný název!) posouzena jako teroristická. (Což Varufakis ovšem nezmiňuje ani slovem.) Za těchto okolností je pak celkem vzato zcela logickým počinem, že někomu, kdo stojí v podezření že je podporovatelem teroristů, bude zakázán vstup do země. Svým způsobem německé úřady za dané situace vůbec nemohly jednat jinak. Jediným sporným momentem je, zda toto zařazení do škatulky "teroristická organizace" bylo či nebylo oprávněné. Ale to je právě ten moment, který my sotva můžeme odpovědně posoudit.
Pane Nusharte, když už jste použil termín "emancipace" - to je eminentně důležitý pojem, bylo by na čase se u něj poněkud blíže zastavit.
Emancipace - s tímto slovem se obvykle velmi lehkovážně zachází, až přímo pohazuje - ale ono má svůj velmi specifický význam a velmi konkrétní konotace, a jeho užití (to jest: jeho vyzdvižení k vůdčímu principu) nemůže zůstat bez závažných následků pro charakter společenských vztahů a procesů.
Pane Nusharte, vlastně jste to už zcela přesně naznačil: tato (liberální) emancipace je krajně ambivalentní záležitostí. V onom zmíněném běžném užívání se jaksi s plnou samozřejmostí předpokládá, že "emancipace" je pojem respektive akt naprosto a beze zbytku pozitivní; vždyť se přece jedná o to člověka osvobodit od závislostí, od pout všeho druhu.
Poněkud by nás měla zarazit ale už ta skutečnost, že s tímto pojmem "emancipace" svého času velice intenzivně operoval i Karel Marx. Emancipace dělnické třídy od vykořisťování, emancipace dělníka od otrocké práce, emancipace člověka od kapitalistického systému odcizení, emancipace člověka od závislosti na přírodě - tohle byl vokabulář, který byl u Marxe frekventován stále dokola.
Jistě, bezprostředně i Marxovy požadavky na radikální emancipaci lidské bytosti od všech těchto závislostí a negativních vlivů byly samy o sobě naprosto oprávněné; a zpočátku se zdá, že proti nim nelze naprosto nic namítat. Jenže - my starší z letité zkušenosti se životem v reálném socialismu víme, že tento "totálně emancipovaný" člověk se nakonec ztratil sám sobě. A to i pokud pomineme přítomnost politického diktátu. Bylo mnoho oblastí, kde člověk v socialismu skutečně byl nemálo emancipovaný, a to jak ve srovnání s minulými časy, tak i ve srovnání se (západním) zahraničím.
Ano, tento člověk za socialismu byl (alespoň formálně) pánem svého světa; a přesto jeho převažujícím životním pocitem byla trvalá frustrace. Ze všeho nejlépe tento rozpor vystihla snad slova z hudebního pásma skupiny Olympic "Prázdniny na zemi" (ovšem autorem textu byl básník Kainar):
"Všechno mi tu patří
sám jsem ničí..."
V geniální básnické zkratce je tu postiženo nejvlastnější jádro klíčového existenciálního dilematu člověka moderní doby (a to zdaleka ne pouze za socialismu): tento člověk je formálně osvobozen od všech vazeb, od všech závislostí, je pánem světa, může volně rozhodovat o sobě samém - a přesto prožívá pocity nicoty, vykořeněnosti, bezprizornosti. "Sám jsem ničí" - to je negativní důsledek oné totální emancipace, to co bylo napřed chápáno pozitivně jako zbavení se pout a omezení, to je zároveň ztrátou všech vazeb, veškerého zakotvení lidské bytosti ve světě, který by mohla právem považovat za svůj, za sobě důvěrně známý domov.
Toto je tedy ta velice dvojsečná zbraň, kterou do novodobých dějin lidstva vnesl liberalismus. Ano, na jedné straně přinesl velké a zásadní osvobození lidského individua od závislostí a nesvobod všeho druhu, a pozitivní výdobytky tohoto liberalismu by asi nikdo z nás už nedokázal postrádat. Ale je nutno si vždy být vědom i té druhé, odvrácené stránky liberalismu: on - v příkrém rozporu k jeho sebeprezentaci - nikdy nepřinesl pravou, obsažnou, substanciální lidskou svobodu, nýbrž právě a pouze tuto emancipaci.
Jednou jedinou větou, ve vší jednoznačnosti: emancipace není svoboda.
Emancipace (osobní, politická) je pouze podmínkou svobody. Je jejím předpokladem, ale není jejím vlastním obsahem. Na této záměně spočívá veškerý klam novodobého liberalismu.
Vraťme se závěrem ještě k Marxovi: leckomu se to možná bude zdát nesmyslné, ale svým způsobem Marx sám byl pouze liberál! Jediný rozdíl v daném smyslu je, že on byl vlastně mnohem důslednějším liberálem, nežli liberálové klasičtí, občanští ("buržoazní").
Připomeňme si: jeho pouť k dráze revolucionáře počala tehdy, když viděl že klasické občanské svobody jeho doby mají pouze ryze občanský a politický charakter, nicméně velké masy populace zůstávají polapeny v pasti drtivé chudoby. Tehdy si uvědomil, že politická a občanská emancipace zůstává pouze chimérou, pokud není doprovázena emancipací sociální. Právě proto pojal přesvědčení o nutnosti sociální revoluce.
Nicméně svým způsobem myšlení sám zřejmě v zásadě zůstával liberálem. Sice na jedné straně vycházel z důsledně společenského pojetí člověka (což je příkrý opak k liberalismu, který vychází striktně z pozice zcela autonomního individua); nicméně co se týče cest k osvobození lidské bytosti, tady v převážné míře zůstával v zajetí liberalistického smýšlení, tedy že "svoboda" člověka záleží v jeho maximální emancipaci od všech - vnějších - vazeb a závislostí.
Paní Zemanová, liberalismus do světových dějin vstoupil s poselstvím, že pouze a jenom tím když se lidskému individuu poskytnou všechny myslitelné svobody a "lidská práva", že už jenom tím je možno definitivně vyřešit všechny problémy člověka a světa.
Celý ten obrovský komplex vztahů, který vzniká kolem lidské přítomnosti v tomto světě redukovat pouze na otázku individuální svobody (a nevnímat nic dalšího), svědčí skutečně o naprosto jednodimenzionálním pohledu.
Miloš Zeman rok poté: už znovu zkouší škodit
Oto Novotný
Napřed k osobě G. Verheugena: ten je z mezinárodní politiky už téměř dvě desetiletí pryč, to znamená že on osobní zkušenost s M. Zemanem udělal ještě v dobách nežli se u tohoto plně projevily jeho negativní stránky a sklony. V tomto smyslu tedy Verheugenovo dobrozdání ohledně charakteru M. Zemana nemá příliš vysokou relevanci.
Co se pak té otázky týče, proč se u M. Zemana a V. Klause projevovala respektive stále projevuje nadmíru vysoké "porozumění" pro autoritativního vůdce Putina, tady je ve hře dost možná vícero aspektů a příčin.
Za prvé: skutečně zde budou klíčovou roli hrát "ega" obou českých politiků. Oni sami vládli - nakolik jim to okolnosti přece jenom relativně ukotvené české demokracie umožňovaly - natolik autoritářsky jak jen bylo možno. Tady skutečně platí, že vrána k vráně sedá. Téměř by se dalo vytyčit heslo: "Autoritáři všech zemí, spojte se!" Dokonce i sám Hitler - přes všechny ideologické protiklady - zřejmě pociťoval určitý respekt ke Stalinovi, jakožto silnému a úspěšnému diktátorovi (a naopak).
Za druhé: oba jsou vyhranění nacionalisté, respektive přesněji: šovinisté. Především Klaus byl vždy antievropsky zaměřený, což mělo důvody zčásti ideolgické ("prosocializovaná Evropa"), zčásti se jednalo o ono hypertrofované ego respektive autoritářské choutky: Klaus bytostně nesnášel když mu něco "diktoval Brusel".
Zeman - ten byl snad původně proevropský, ale nejpozději od té doby kdy EU začala od ČR požadovat solidaritu v otázce migrace, byl s touto vstřícností také konec. Oba - jak Zeman tak Klaus - jsou totiž ještě navíc nenapravitelní xenofobové.
Že se nakonec M. Zeman - na rozdíl od Klause - distancoval od Ruska, v důsledku jeho agrese vůči Ukrajině, je mu bezpochyby nutno přičíst k dobru; je ovšem otázka jestli je to skutečně důsledek vnitřního prozření, anebo jenom čistě jakési náhody ve vnitřním nastavení. Snad se zde projevila i výše zmíněná skutečnost, že Zeman přece jenom není tak fundamentalisticky antievropsky zaměřený jako Klaus. Takže v Putinově agresi naprosto správně rozpoznal útok na celou Evropu, zatímco egomanovi a šovinistovi Klausovi je osud "socialistické" Evropy naprosto lhostejný.
To by tedy byl výčet důvodů, proč se podle mého soudu M. Zeman a V. Klaus chovali v evropské politice tak, jak se chovali (a stále chovají).
Zdá se, že Oto Novotný svůj seriál o působení Miloše Zemana v řadách sociálně demokracie (a jako českého politika obecně) už ukončil; zhodnoťme tedy zpětně přínos tohoto autorského počinu.
V každém případě je autorovi nutno vyslovit uznání za velmi podrobné, přehledné a kompetentní vylíčení všech relevantních událostí kolem osoby M. Zemana; mnohé z toho běžnému občanu už dávno vypadlo z paměti, a mnohé aspekty byly známy pouze zasvěceným.
Co se samotného hodnocení aktivit, ambicí a - bezmála by se chtělo říci: pletich - M. Zemana v české politice týče, v tomto ohledu v prostředí DR bude asi sotva někdo, kdo by s názory O. Novotného na osobu M. Zemana nějak zásadně nesouhlasil. Potud je tedy vše v pořádku.
Nicméně při celkovém pohledu na působení M. Zemana v sociální demokracii se nelze ubránit určitým pochybnostem: jak je vůbec možné, že taková osoba, jejíž charakterové znaky musely být od jisté doby naprosto zjevné, se mohla na tak dlouhou dobu prakticky zmocnit vlády nad stranou sociální demokracie, respektive si v ní - i po vlastním odchodu z ní - zanechat tak početný (a aktivní) blok svých příznivců, následovníků a přičinlivých služebníčků?
Jistě, celá optika na vývoj sociální demokracie od listopadu 1989 je do jisté míry zkreslená tím, že se O. Novotný soustředil právě na osobu M. Zemana; nicméně čtenář jeho vzpomínek na tehdejší dobu měl nakonec nevyhnutelně dojem, že celá polistopadová éra sociální demokracie byla přímo prosáklá toxickým zemanovstvím, a že jenom v několika krátkých, přechodných periodách se poštěstilo že ve straně zavládla alespoň základní lidská solidnost a slušnost.
Být členem či vyznavačem sociální demokracie, musel bych si za těchto okolností klást velice naléhavou a velice znepokojivou otázku: co je vlastně natolik shnilého "ve státě dánském", že mravně natolik pochybná osoba jako M. Zeman mohla být tak dlouhou dobu natolik dominantním lídrem této strany.
Jak jsem se stal v Německu nežádoucí osobou
Janis Varufakis
Pane Horáku, toto opatření (zákaz vstupu) německých úřadů mě také nemálo překvapilo. Ovšem vzhledem k tomu že nemáme žádné objektivní informace o tom na základě jakých indicií a podezření toto rozhodnutí bylo učiněno, sotva k tomu můžeme zaujmout nějaké odpovědné stanovisko.
Nicméně - alespoň se domnívám - Varufakis by se mohl obrátit na německé soudy, aby přezkoumala oprávněnost a odůvodněnost tohoto rozhodnutí.
Obecně vzato ale soudím, že reálné pozadí celé aféry bude takové: Varufakis je ve spojení s nějakou radikální, respektive militantní palestinskou respektive propalestinskou skupinou, která byla zřejmě německým Úřadem na ochranu ústavy (velmi neskladný název!) posouzena jako teroristická. (Což Varufakis ovšem nezmiňuje ani slovem.) Za těchto okolností je pak celkem vzato zcela logickým počinem, že někomu, kdo stojí v podezření že je podporovatelem teroristů, bude zakázán vstup do země. Svým způsobem německé úřady za dané situace vůbec nemohly jednat jinak. Jediným sporným momentem je, zda toto zařazení do škatulky "teroristická organizace" bylo či nebylo oprávněné. Ale to je právě ten moment, který my sotva můžeme odpovědně posoudit.
Macron zatřásl Evropou, aby se postavila na nohy
Petr Janyška
Pane Nusharte, když už jste použil termín "emancipace" - to je eminentně důležitý pojem, bylo by na čase se u něj poněkud blíže zastavit.
Emancipace - s tímto slovem se obvykle velmi lehkovážně zachází, až přímo pohazuje - ale ono má svůj velmi specifický význam a velmi konkrétní konotace, a jeho užití (to jest: jeho vyzdvižení k vůdčímu principu) nemůže zůstat bez závažných následků pro charakter společenských vztahů a procesů.
Pane Nusharte, vlastně jste to už zcela přesně naznačil: tato (liberální) emancipace je krajně ambivalentní záležitostí. V onom zmíněném běžném užívání se jaksi s plnou samozřejmostí předpokládá, že "emancipace" je pojem respektive akt naprosto a beze zbytku pozitivní; vždyť se přece jedná o to člověka osvobodit od závislostí, od pout všeho druhu.
Poněkud by nás měla zarazit ale už ta skutečnost, že s tímto pojmem "emancipace" svého času velice intenzivně operoval i Karel Marx. Emancipace dělnické třídy od vykořisťování, emancipace dělníka od otrocké práce, emancipace člověka od kapitalistického systému odcizení, emancipace člověka od závislosti na přírodě - tohle byl vokabulář, který byl u Marxe frekventován stále dokola.
Jistě, bezprostředně i Marxovy požadavky na radikální emancipaci lidské bytosti od všech těchto závislostí a negativních vlivů byly samy o sobě naprosto oprávněné; a zpočátku se zdá, že proti nim nelze naprosto nic namítat. Jenže - my starší z letité zkušenosti se životem v reálném socialismu víme, že tento "totálně emancipovaný" člověk se nakonec ztratil sám sobě. A to i pokud pomineme přítomnost politického diktátu. Bylo mnoho oblastí, kde člověk v socialismu skutečně byl nemálo emancipovaný, a to jak ve srovnání s minulými časy, tak i ve srovnání se (západním) zahraničím.
Ano, tento člověk za socialismu byl (alespoň formálně) pánem svého světa; a přesto jeho převažujícím životním pocitem byla trvalá frustrace. Ze všeho nejlépe tento rozpor vystihla snad slova z hudebního pásma skupiny Olympic "Prázdniny na zemi" (ovšem autorem textu byl básník Kainar):
"Všechno mi tu patří
sám jsem ničí..."
V geniální básnické zkratce je tu postiženo nejvlastnější jádro klíčového existenciálního dilematu člověka moderní doby (a to zdaleka ne pouze za socialismu): tento člověk je formálně osvobozen od všech vazeb, od všech závislostí, je pánem světa, může volně rozhodovat o sobě samém - a přesto prožívá pocity nicoty, vykořeněnosti, bezprizornosti. "Sám jsem ničí" - to je negativní důsledek oné totální emancipace, to co bylo napřed chápáno pozitivně jako zbavení se pout a omezení, to je zároveň ztrátou všech vazeb, veškerého zakotvení lidské bytosti ve světě, který by mohla právem považovat za svůj, za sobě důvěrně známý domov.
Toto je tedy ta velice dvojsečná zbraň, kterou do novodobých dějin lidstva vnesl liberalismus. Ano, na jedné straně přinesl velké a zásadní osvobození lidského individua od závislostí a nesvobod všeho druhu, a pozitivní výdobytky tohoto liberalismu by asi nikdo z nás už nedokázal postrádat. Ale je nutno si vždy být vědom i té druhé, odvrácené stránky liberalismu: on - v příkrém rozporu k jeho sebeprezentaci - nikdy nepřinesl pravou, obsažnou, substanciální lidskou svobodu, nýbrž právě a pouze tuto emancipaci.
Jednou jedinou větou, ve vší jednoznačnosti: emancipace není svoboda.
Emancipace (osobní, politická) je pouze podmínkou svobody. Je jejím předpokladem, ale není jejím vlastním obsahem. Na této záměně spočívá veškerý klam novodobého liberalismu.
Vraťme se závěrem ještě k Marxovi: leckomu se to možná bude zdát nesmyslné, ale svým způsobem Marx sám byl pouze liberál! Jediný rozdíl v daném smyslu je, že on byl vlastně mnohem důslednějším liberálem, nežli liberálové klasičtí, občanští ("buržoazní").
Připomeňme si: jeho pouť k dráze revolucionáře počala tehdy, když viděl že klasické občanské svobody jeho doby mají pouze ryze občanský a politický charakter, nicméně velké masy populace zůstávají polapeny v pasti drtivé chudoby. Tehdy si uvědomil, že politická a občanská emancipace zůstává pouze chimérou, pokud není doprovázena emancipací sociální. Právě proto pojal přesvědčení o nutnosti sociální revoluce.
Nicméně svým způsobem myšlení sám zřejmě v zásadě zůstával liberálem. Sice na jedné straně vycházel z důsledně společenského pojetí člověka (což je příkrý opak k liberalismu, který vychází striktně z pozice zcela autonomního individua); nicméně co se týče cest k osvobození lidské bytosti, tady v převážné míře zůstával v zajetí liberalistického smýšlení, tedy že "svoboda" člověka záleží v jeho maximální emancipaci od všech - vnějších - vazeb a závislostí.
Paní Zemanová, liberalismus do světových dějin vstoupil s poselstvím, že pouze a jenom tím když se lidskému individuu poskytnou všechny myslitelné svobody a "lidská práva", že už jenom tím je možno definitivně vyřešit všechny problémy člověka a světa.
Celý ten obrovský komplex vztahů, který vzniká kolem lidské přítomnosti v tomto světě redukovat pouze na otázku individuální svobody (a nevnímat nic dalšího), svědčí skutečně o naprosto jednodimenzionálním pohledu.
Je mi líto.